Translate

úterý 30. ledna 2018

Procházka secesním Brnem

Už jsem zde na blogu vícekrát zmiňovala, že jsem na Fleru členkou několika klubů, díky kterým vznikly mnohé mé výrobky. Jedním z těchto klubů je klub Nestejní, v němž vyrábíme na určité téma a nezanedbáváme ani fotku hotového výrobku.

V tomto kole jsem měla možnost vybírat téma já ještě s jednou brněnskou členkou. A protože ona je přímo z Brna a já jsem s Brnem úzce spojená (dlouho jsem tam bydlela i pracovala), zvolily jsme samozřejmě téma, které má k Brnu velmi blízko. Možná by se dalo říci, že je podstatou centra města. Je to secese. Kdekoliv se v centru Brna procházíte, stačí zvednout hlavu a uvidíte spoustu nádherných prvků, které zdobí jednotlivé domy. Pokaždé mě fascinuje, že majitelům nebylo líto vydat peníze za výzdobu, která vlastně není vůbec praktická (usazuje se na ní špína a prach) a ani jinak užitečná. A navíc není na první pohled vidět. Když jdete ulicí, o krásné výzdobě nad hlavou opravdu nevíte, dokud hlavu nezakloníte a nezadíváte se pozorně nejméně nad úroveň prvního patra. Pak objevíte spoustu krásných detailů, květinových motivů, ornamentů, různé hlavy a obličeje a další a další prvky, které pocházejí z doby, kdy se lidé kochali krásou a byli ochotni za ni zaplatit. Teď je pro nás důležitá hlavně praktičnost a pak slevy v obchodech. A abych nezapomněla, objednávání levného zboží z Číny.

Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč patchworkářky tolik objednávají věci z Číny. Ano stojí to méně peněz. Ale uvědomuje si někdo, že pokud budeme objednávat všechno z Číny, protože je to levnější, tak kvůli tomu zkrachují obchody u nás? Že pak budete chtít zajít do galanterie koupit nějakou drobnost a najednou zjistíte, že tam, kde obchod byl, je už jen prázdná výloha? A další otázka samozřejmě je, proč je zboží z Číny levnější. Samozřejmě proto, že se v Číně nemuseli zabývat jeho vývojem. Stačilo jim jen okopírovat hotový výrobek a rozjet jeho výrobu za pár šupů. Pak ho také mohou i za pár šupů nabízet.

Mám pocit, že naše doba je zdegenerovaná. Důležitější je pro nás vytvářet zásoby věcí které nepotřebujeme, než koupit něco kvalitního, co nám vydrží, čím podpoříme místní prodejce. Ale uznávám, že je v současné době těžké vysvětlovat lidem, že je třeba podporovat místní prodejce, když obecná nálada ve společnosti je proti místním podnikatelům namířená. Když se podařilo velkou část lidí přesvědčit, že podnikatelé kradou a je potřeba jim zavést různá opatření jako třeba EET, která jim v krádeži zabrání.

Víte, já si nemyslím, že nějaká opatření pomohou. Ano, jsou lidé, kteří kradou. A je úplně jedno, jestli jsou to podnikatelé nebo zaměstnanci. A těmto lidem v tom nezabráníte i kdybyste přijali tisíc různých opatření. Vždycky si nějakou cestičku najdou, jak krást dále. Je to prostě v jejich podstatě. Na druhou stranu stále věřím, že je většina těch, kteří jsou poctiví. A těm taková opatření jen komplikují život a nutí je vydávat peníze na něco, co stejně státu žádný užitek nepřinese. Tito lidé jsou pak jen otrávení a znechucení a dost často se může stát, že přijdeme o jejich výrobky, o jejich tvorbu, službu či cokoliv jiného, co přinášejí. A já to vnímám jako velkou škodu. Myslím si, že je potřeba dát lidem možnost, aby ukázali, co v nich je. Aby projevili svoje talenty. Jsem přesvědčena, že je to pro nás pro všechny přínosné. Že je daleko lepší, když člověk pracuje s radostí sám na sebe než když chodí otrávený do nějakého zaměstnání. Jen je potřeba lidem tuto cestu neztěžovat a neházet jim klacky pod nohy. Někde jsem četla zajímavou myšlenku a budu ji parafrázovat - bohatství národa spočívá ve schopnostech jeho příslušníků. Ano, s tím naprosto souhlasím.
Když ale budeme lidem klást různé překážky (ať administrativní či jiné), které budou muset překonávat, aby své schopnosti projevili, je spousta těch, kteří to vzdají. A já jsem přesvědčená, že na tom tratíme my všichni.

Možná mohl někdo z předchozího textu vyvodit, že všichni zaměstnanci jsou otrávení. Ne, tak jsem to skutečně nemyslela. Je spousta zaměstnanců, kteří jsou ve své práci spokojení a to je v naprostém pořádku. Šlo mi zde jen o ty, kteří spokojeni nejsou a kteří by se rádi projevili jinak. Věřím, že je důležité, aby si každý našel místo (práci), které mu přináší pocit naplnění, smysluplnosti a spokojenosti. Někdo potřebuje tvořit, jiný zase pracovat s lidmi, třeba učit. Potřeby každého z nás jsou různorodé a to je dobře. Nemůžou být všichni intelektuálové. Pak by nebyl nikdo, kdo by upekl chleba nebo ušil oblečení. Jsem přesvědčena, že je vše dokonale zařízené, že vše dává smysl, jen je potřeba poslouchat náš vnitřní hlas. Ten nám nejlépe ukáže, kde je pro každého z nás to správné místo. Jestli se lépe cítím při stavění domů nebo třeba léčení lidí. Jen my sami víme, co děláme rádi. A bylo by fajn, kdybychom mohli bez nějakých zbytečných komplikací tento svůj vnitřní hlas následovat.

Jako v poslední době téměř pokaždé jsem se ve svých úvahách dostala hodně daleko od původního tématu, kterým byla brněnská secese. Ale berte to tak, že při quiltování nebo malování větších ploch mám spoustu času na přemýšlení. Tak přemýšlím a pak s tím pokračuji i zde.

Naposledy jsem tedy přemýšlela u tvorby tohoto polštáře:


Je velký 50 x 30 cm, zdobený volným quiltováním černou nití a také malbou textilními barvami. Základem byla bílá látka, jako téměř vždy. Když jsem obšívala jednotlivé tvary, zjistila jsem, že i v jejich případě je pro mě lepší je obšít volným quiltováním než klasickým šitím s podavačem. Dařilo se mi mnohem lépe držet tvar. Jediná linie, kterou jsem šila s patkou a zapnutým podavačem je rovná linie nahoře a dole oddělující černé meandry.
Zadní strana polštáře má tzv. hotelové zapínání, což jsou dva díly přesahující přes sebe a je v černé barvě.




A toto je dům, podle kterého výsledný výrobek vznikl.


Hezký den
Jana

pondělí 29. ledna 2018

Losování

Přeji všem hezký večer. Už jste určitě zvědaví na výsledky losování. Nakonec se mi podařilo natočit video, tak losování a jeho výsledky uvidíte na videu. Za natáčení děkuji své dceři, bez ní byste zde našli jen napsaná jména a nebyla by to ta správná sranda.
Vůbec musím říct, že mě moje jedenáctiletá dcera dnes překvapila. K narozeninám mi upekla sama dort. Mým úkolem bylo pouze nakoupit ingredience. Pak jsem potřebovala odjet do Vyškova a když jsem se vrátila, měla upečený korpus, nachystanou pařížskou šlehačku (samozřejmě domácí) a pak celý dort sama i dodělala. A aby i to losování  dostalo trochu slavnostnější punc, nejdřív vám sem vložím fotku jejího dortu (jsem na ni totiž fakt pyšná).




A tady už je slíbené video z losování dvou vítězek, z nichž jedna dostane slibovanou růžovou taštičku

a jedna tento polštář.


A kdo to je? To se dozvíte zde:



A zítra pokračujeme zase pracovně a už se na vás těším s novým polštářem inspirovaným secesním domem v Brně.
Hezký večer
Jana

úterý 23. ledna 2018

Polštáře

Překvapilo mě, když jsem se v komentáři na Facebooku dočetla, že někteří z vás se už mohou více těšit na to, co napíšu, než na fotky výrobků. Neberu to jako kritiku toho, co tvořím jako spíš velkou pochvalu toho, co píšu. Je pro mě skutečně překvapující, že pro některé z vás může být tok mých myšlenek tak zajímavý. Ale možná je to tím, že si spoustu otázek, které řeším i já, kladete sami. Člověk má vždycky lepší pocit, když zjistí, že v tom není sám. Že i jiní lidé mají stejný nebo podobný problém. Že si procházejí podobnými životními peripetiemi, podobnými pochybnostmi o sobě samých. Najednou zjistí, že je všechno v pořádku. A že je potřeba jen jít dál. Nebát se, vykročit a pokračovat. Dát sám na sebe, na svoje pocity. Uvědomit si, kam ho táhne srdce a řídit se tím, i když to s sebou kolikrát přináší strach. Ano, máme často strach vystoupit z důvěrně známého prostoru, který se nám sice nelíbí, ale máme v něm určitou jistotu. Co když to nové bude horší? Co když se nám to nepovede? Co když, co když, co když.... Stále dokola opakovaná otázka. Ale odpověď na ni nezjistíme, dokud to nezkusíme.

Já jsem to zkusila. A zkouším stále dál. Neříkám, že to vždycky bylo a je snadné. Ale nikdy jsem nelitovala, že jsem se rozhodla opustit svou právnickou profesi a pustit se na cestu textilní výtvarnice. I když já jsem neodešla proto, že jsem chtěla pracovat s textilem. Já jsem odešla proto, že jsem už nemohla dělat právo. Ta cesta, po které se ubírám nyní, se otevřela až poté, co jsem udělala první krok. A pak se otevřely další dveře a další.

Existuje jedna věc, kterou jsem určitě někdy říkala na kurzu a možná jsem o ní už i psala. Ale protože ji považuji za důležitou, tak ji tu zopakuji. Je to naše potřeba mít věci pod kontrolou. Potřeba přesně vědět, kudy se bude naše cesta ubírat.
I já jsem měla stále potřebu vidět cíl, ke kterému se chci dostat. Nemyslím tím cíl typu "chci být šťastná". Chtěla jsem vědět, co přesně budu dělat. Ale jediné, co jsem přesně věděla, bylo, že to nevím. Docela mě to drtilo a nechtěla jsem se do ničeho příliš intenzivně pouštět, dokud nebudu mít v této otázce jasno. Až jsem jednoho dne pochopila, že nemůžu čekat, až to budu přesně vědět. V ten moment jsem opustila (alespoň částečně) potřebu vše kontrolovat. Začala jsem se zabývat tím, co mě přitahuje v daný moment. Třeba že mám chuť si pořídit šicí stroj, se kterým budu moci quiltovat, i když jsem to nikdy nedělala. Pořídila jsem si ho a začala jsem zkoušet volné quiltování. Že mám chuť se naučit barvit látky, i když vlastně netuším, k čemu mi mi to bude. Tak jsem se to naučila. Co ale tím vším chci říct. Když jsem odcházela ze zaměstnání, o existenci nějakých art quiltů jsem neměla tušení. Jak bych si tedy mohla stanovit za cíl, že budu dělat třeba art quilty? Nebo že budu dělat kurzy, když jsem neměla nic, co bych na těch kurzech učila? Navíc mě ani nikdy nenapadlo, že bych mohla dělat kurzy.
Musela jsem si projít určitou cestu, na které se mi nabízely možnosti. A já jsem si vybírala podle své chuti. Ne podle potřeby, ale skutečně podle pocitu, zda mě daná věc přitahuje nebo ne. Tím jsem sbírala různé dovednosti, které se v současné době projevují v tom, co dělám.

Chci vám jen ukázat, že se nedá všechno naplánovat. Někdy je potřeba nechat věci plynout a vybírat si to, co je pro nás přitažlivé. Jestliže ale nejsme dostatečně otevření, nebo když nás ovládá strach, tak nás tyto věci bez povšimnutí minou. Nebo je budeme považovat za nepodstatné, nepraktické, nedůležité, nebo se třeba budeme bát, že se to nikdy nenaučíme, proto to raději ani nezkusíme.

Možná vám dnes připadám nějaká melancholická, ale je to asi tím, že sama zrovna přemýšlím, kudy dál. Jestli se mám více soustředit na vytváření nových věcí, které, jak sama cítím, se teď posunuly trochu jinam, nebo jestli mám více rozvíjet oblast učení a kurzů, nebo jestli zvolit třeba jinou formu předávání zkušeností, a jakou. I když se už blíží konec ledna, stále jsem v jakémsi přemítání, kudy dál. Přiznám se, že jsem sama nějak rozháraná a netečná, že mi chybí nadšení. Jako bych stála na křižovatce a nemohla se rozhodnout, kudy půjdu. Ale úspěch vidím v tom, že už mě tato situace až tak moc netrápí. Vím, že to přejde, že na některou z cest zasvítí slunce jako v pohádce a najednou ucítím, že to je ona, po které jít.  A kdyby náhodou nebyla, tak se vždycky můžu vrátit a vydat se tou další.

Teď vám prozradím, že jsem dnes nechtěla nic psát. Že jsem skutečně chtěla jen sem dát fotky. Nějak se mi to nepovedlo, ale jak už jsem jednou psala, kdo chce, přečte si text, kdo nechce, tak se podívá jen na fotky.

Ještě bych vás ráda upozornila na minulý článek, kde jsem vyhlásila losování o jeden polštář a jednu taštičku, tak pokud byste měli zájem, koukněte na něj. Losovat budu 29. ledna, tedy příští pondělí.

A co se týká polštářů, tak bych vám chtěla předat jednu zkušenost. Schválně jsem si tentokrát změřila látku před quiltováním a poté. Díky tomu jsem zjistila, že u tohoto vzoru se látka zmenší o 0,5 cm na každých 10 cm. Na 40 cm se mi tedy smrskla o celé 2 cm.
A jestli zkoumáte, co je to barevné uprostřed, tak to není ani aplikace, ani quilt, je to malba.










Hezký den
Jana

středa 17. ledna 2018

Výročí - giwe away

Rozhodla jsem se oslavit takové moje malé výročí. Včera jsem zde na blogu dosáhla návštěvy 250 000 lidí. Čtvrt miliónu lidí, kteří ke mně zavítali a otevřeli nějaký článek na blogu.
Pro někoho to možná není nějaké zvlášť významné číslo. Když jsem si třeba na blogu o jídle Kitchenette přečetla, že k nim zavítá 500 tisíc měsíčně, taky mi trochu spadl hřebínek. Ale zase jsem se rychle vzpamatovala a nenechala jsem si tuto radost vzít. Jídlo zajímá každého. Bez ohledu na pohlaví, vzdělání či zájmy. Věci, kterým se věnuji já, jsou jen pro úzkou skupinu lidí se specifickými zájmy nebo vkusem. Proto toto číslo považuji za skvělé. Všimli jste si také, že největším shazovačem našich úspěchů jsme my sami? Naše myšlenky? Že i když uděláme něco, za co bychom jiné pochválili a řekli jim, jak jsou dobří, tak sami k sobě se chováme jinak? Je to dost běžný přístup a plně se projevil tím, jak jsem hned začala pochybovat, jestli je čtvrt miliónu návštěvníků vůbec nějaké zajímavé číslo a jestli stojí za to se tím nějak hlouběji zabývat. Ano, mně to za to stojí.

Tento blog jsem zakládala na začátku roku 2013. Do té doby jsem svou práci nikde veřejně nevystavovala a bylo pro mě celkem psychicky náročné si najednou založit vlastní blog a dávat tam fotky svých výrobků a třeba ještě něco i psát. Holky, které tenkrát byly kolem Mariny (tu jsem také určitou dobu odebírala a pár věcí z ní ušila), zakládaly blogy úplně bez problémů a já jsem se stále nemohla odhodlat. Když jsem ale zjistila, že pokud se chci této práci věnovat, budu opravdu muset s kůží na trh, nebyla jiná cesta. Provázely mě obavy typu co na to kdo řekne, bude se to někomu líbit a navštíví někdo vůbec můj blog nebo si ho budu psát jen tak pro sebe? Spousta obav. Když jsem se odhodlala a blog založila, nebylo to už pak tak náročné. Postupně jsem si zvykala a jak můžete sledovat v poslední době, hodně jsem se i rozkecala. O svých pocitech, názorech, o svém přístupu k životu.

Když prolistuju blog od začátku, můžu sledovat, jak jsem se vyvíjela, co jsem dělala před pěti lety, kam jsem se posunula za další dva roky a co dělám zrovna teď. Ten vývoj a posun jsou dost patrné a myslím, že nejen pro mě. A pro ty, kdo začínají nebo už začali a teď třeba chtějí udělat nějakou změnu může být i inspirativní. Že není třeba dělat to samé, že je přirozené se vyvíjet, nacházet nové postupy, nové techniky i nový přístup, opouštět věci, které mě úplně neoslovují a zapojovat další, pro které jsem objevila nadšení. Všechno se vyvíjí, všechno se mění. To je naprosto přirozená vlastnost života. Nic nezůstává stejné i kdybychom se snažili to zuby nehty udržet. Proto je lepší, než s tím bojovat, tento vývoj a změnu do svého života zapojit a naopak ji přivítat jako příležitost.

Jak jsem psala, ráda bych své výročí trochu oslavila. Rozhodla jsem se proto, že dvěma z vás věnuji dárky, kterými jsou samozřejmě moje výrobky. Vybrala jsem dvě věci, které jsou pro moji tvorbu typické. Ručně barvené látky, volné quiltování a u jednoho z nich malba na textil. Oba jsou mou srdeční záležitostí. Ale pravda je, že to jsou všechny mé výrobky.

Takže tady jsou.

Prvním dárkem je polštář o velikosti 50 x 50 cm v barvách zelinkavá, tmavomodrá a bílá, který dostanete samozřejmě i s výplní.





A druhým dárkem je tato zářivě růžová taštička v kombinaci s černou s odšitým a zpevněným dnem.




Co je třeba udělat pro to, abyste některý z těchto výrobků získali? Stačí napsat komentář k tomuto článku, ve kterém uvedete, o který výrobek byste měli zájem a své jméno, abych mohla vítěze pojmenovat.

Tím budete zařazeni do slosování a o jeho výsledku budu informovat zde na blogu a také na Facebooku. Pokud chcete být do slosování zařazeni dvakrát u stejného výrobku, nebo chcete být zařazeni do slosování u obou výrobků, tak můžete přejít ještě na můj Facebook (stačí kliknout na ikonu vpravo nahoře) a po splnění tam uvedených drobných podmínek, které slouží k propagaci mé práce, vás zařadím do slosování dvakrát.

Mám pro tuto akci ale jedno omezení. Zboží budu zasílat pouze do České nebo Slovenské republiky. Důvodem pro toto omezení je výše poštovného, která by mohla převýšit hodnotu vlastního zboží. Děkuji v této věci za pochopení.

A protože toto výročí padlo do poloviny ledna, spojím slosování s dalším mým výročím. Proběhne 29. ledna, v den mých narozenin. Koukám, že letošní leden bude samá oslava!

Dvě (případně dva) z vás se tedy mohou těšit na výrobky a já budu jen doufat, že o ně někdo projeví zájem.

Přeji všem krásný den
Jana


středa 10. ledna 2018

Taštičky pestrých barev i velikostí

Zdravím vás všechny v novém roce a doufám, že bude pro všechny úspěšný. Otázkou je, co pro každého z nás slovo úspěch znamená. Pro někoho to může být překonání zdravotních problémů, pro jiného třeba úspěšné dokončení školy, nalezení nové práce nebo vydělání peněz na vysněnou dovolenou. Pro každého z nás znamená slovo úspěch něco jiného a proto přeji jak vám tak i sobě, abychom byli úspěšní právě v tom, co je pro nás osobně důležité.

Nejsem vášnivým příznivcem novoročních předsevzetí, ale jako určitě mnohé z vás mě konec roku přivedl k bilancování, co se mi podařilo, se se naopak nepovedlo, co bych chtěla jinak, kam směřovat dál. V osobním životě vedlo toto bilancování k tomu, že jsem si objednala jógovou výzvu a společně s dcerou každý den cvičíme, abychom se pěkně rozhýbaly. Jóga mě vždycky bavila a hlavně jsem po jejím dlouhodobějším cvičení cítila, jak je mé tělo pružnější, jak se mnohem lépe cítím. Odhodila jsem výmluvy, proč nejde cvičit a pustila se do toho. V současné době internetu je hlavně obrovskou výhodou, že nemusím vytáhnout paty z domu a můžu cvičit podle videa, takže už opravdu není důvod se na něco vymlouvat. A když navíc doplním jógu o dlouhé procházky se psem, pak si myslím, že mé tělo velmi pookřeje a pes bude taky nadšený. Takže samá pozitiva.

K zdravému životnímu stylu patří samozřejmě i jídelníček. Už od doby, kdy se u nás po roce 89 začaly objevovat různé alternativní kuchařky, jsem koketovala s vegetariánstvím nebo třeba makrobiotikou, ale přiznám se, že nejsem typ na nějaké striktní dodržování pravidel. Potřebuji určitou svobodu. V loňském roce jsem zkoušela low carb stravování, ale to mi sedlo ještě méně. Pokud nevíte, o co se jedná, můžete nahlédnout třeba sem. Tento typ stravování je pro mě vlastně dost nepochopitelný, protože z něj vylučujete všechny obiloviny (to bych ještě chápala), ale také ovoce (kromě bobulového), ale abyste si nahradily chleba z obilovin, upečete si ho z mandlové nebo kokosové mouky. Takže bych si nemohla utrhnout švestku nebo jablko na zahradě, ale musela bych vydávat spoustu peněz na mandlovou mouku a jiné přísady, které u nás nejsou běžné. To mi hlava nebere. Ale určitě i v mém jídelníčku nastane posun.

No a co práce? Jak pokračovat v roce 2018? Možná jste si všimli, že jsem vypsala nový kurz, Můj první art quilt. Byl to spontánní nápad a vůbec jsem netušila, jestli o takový typ kurzu bude mít někdo zájem. O to větší překvapení bylo, když jste se začaly hlásit (tvrdé y protože jsou to samé ženy) a zůstává už jen pár volných míst.

Už před nějakou dobou jsem slibovala kurz volného quiltování pro mírně pokročilé. Schválně tam uvádím slovo mírně, protože kdybych ho vynechala, tak by se určitě nikdo nepřihlásil. Každá z vás by si řekla, ale já ještě nemám na to, nazývat se pokročilou, proto kurz nemůže být pro mě. A pokud se těšíte, že tento kurz vypíšu, tak vás prozatím zklamu. Už o něm přemýšlím dlouho, ale zatím se neobjevilo to správné nadšení, abych sedla a něco vytvořila. Možná je to tím, že já sama quiltuji bez nějakých pravidel a klasický patchwork nedělám, tak se mi pak těžko nějaká pravidla předávají dál. Ale neříkám, že v žádném případě nebude. Může zase přijít spontánní nápad a kostra kurzu bude na světě raz dva. Necháme se překvapit.

Co ale rozhodně vím, je to, že bych nerada přehnala množství kurzů v jednom měsíci, protože v loňském roce na mě na přelomu října a listopadu padla velká kurzová únava a byla jsem ráda, že 17. listopadu byl poslední kurz a budu mít 2 měsíce volno. Na konci roku 2016 se totiž nevím co přihodilo, ale měla jsem najednou zaplněné kurzy skoro do poloviny roku 2017. A v takové situaci pak cítím potřebu vypsat další, aby měli další zájemci možnost se přihlásit. Anebo se někdo ozve, že by rád uspořádal kurz a nabídne prostor. Já jsem samozřejmě ráda, že je zájem, tak najdu termín a vypíšu kurz. Asi ale nejsem taková cestovatelka, jak jsem si původně myslela a tři výjezdy za měsíc, kdy jedete 2 až 3 hodiny na místo, pak celý den učíte a večer zase stejnou dobu jedete domů, jsou na mě asi moc. Možná je lepší na jednom místě udělat v sobotu jeden kurz a v neděli další kurz, jak jsem to vyřešila v únoru v Klecanech u Prahy. Ale ono se to nějak usadí a s jarem (a cvičením a zdravým jídlem :-)) se třeba zvedne i moje energie a budu s nadšením cestovat po celé republice a třeba i do zahraničí.

Protože však kurzy nejsou dosažitelné pro všechny, kteří by se jich rádi zúčastnili, honí se mi hlavou myšlenka na nějaké e-booky. Nebo jednoduše řečeno knihy v elektronické podobě. Jedna o barvení a od včerejška mi nedá pokoj myšlenka na e-book o volném quiltování. Přivedl mě na ni jeden dotaz, který jsem dostala e-mailem. Při přemýšlení o knihách, které bych mohla doporučit, jsem došla k tomu, že vlastně není žádná, která by obsahovala všechno, co by se podle mě měl člověk dozvědět. A určitě ne v češtině. Tak uvidíme, jak bude tato myšlenka neodbytná a jestli mě donutí k nějakému činu.

Samozřejmě k mým aktivitám bude patřit i šití, ale jak víte mnohé z vás, se kterými jsem se osobně setkala na kurzech, často říkám, že šití mě moc nebaví. Baví mě ta výtvarná stránka věci a vlastní šití výrobku už mi nepřipadá dostatečně kreativní. Takže se opět budu zaměřovat především na výtvarnou část a nebudu si život komplikovat komplikovaným šitím. Možná bude díky tomu více obrazů. Možná. A momentálně cítím, že mám chuť dělat věci především v černobílé kombinaci. Ale jak jste už asi pochopili, zítra to může být jinak, jen mám poslední dobou skutečně pocit, že poněkud ustupuji od výrazných barevností. Třeba je to i ročním obdobím. Sama nevím a popravdě řečeno ani nemám potřebu to analyzovat. Už jsem se naučila nepřemýšlet o tom, proč mám zrovna teď chuť sáhnout po určité barvě nebo technice a místo analyzování to prostě udělám.

I když píšu o ústupu pestrých barev, ještě mám v zásobě čtyři taštičky, které jsem vám neukázala. Jsou vytvořené koncem minulého roku a jsou ještě dosti barevné.












 




Jsem ráda, že jsem si založila tento blog, protože kromě prezentování mé práce mi umožňuje i utřídit si myšlenky. Když si totiž člověk své myšlenky a nápady píše, donutí ho to k jasným formulacím a tím pádem i k upřesnění. A navíc, když si tak píšu, nikdo mi do toho nekecá, neoponuje a neříká, že je to blbost, že to není možné. To je velká úleva, když nemusíte hned své myšlenky a nápady obhajovat. A také mě potěšilo, že dost lidí mé úvahy čte a jsou za ně rádi. Koho naopak mé úvahy nezajímají, může se podívat na fotky a text přeskočit. Tak si tu snad každý najdete to svoje, co je pro vás zajímavé a přínosné.

Děkuji všem za dosavadní přízeň a pokračujeme dále v novém roce 2018.
Hezký den
Jana