Volné quiltování pojaté opravdu velmi volně

Jak už jsem tu několikrát psala (alespoň si to myslím), okouzluje mě volné quiltování tím, že mi dává naprostou svobodu. Nic není špatně. Nemluvím samozřejmě o technické stránce věci, ale o projevu. O tom, co je možné ztvárnit. A stejně jako malbou můžete ztvárnit cokoliv, tak to já cítím u volného quiltování. Je to pro mě malba jehlou na látku. A když mi nestačí malovat pouze jehlou, vezmu k tomu ještě textilní barvy. A samozřejmě jako základ si nabarvím látku podle vlastní představy. Těmito třemi prvky pak už skutečně mohu vyjádřit co chci a jak chci. Nic mě neomezuje, jen moje vlastní vnitřní bloky a přesvědčení. Čím více je překonávám, tím volnější jsem nejen ve své tvorbě, ale i v životě.

Tuto volnost jsem si užila při quiltování následujících dvou taštiček. Na začátku jsem nevěděla, jak bude vzor vypadat, vznikal postupně pod mýma rukama. Není to žádný konkrétní vzor. Na kurzech se mě často účastnice ptají, jak se který vzor jmenuje. Ty základní vzory mají své pojmenování, které jim samozřejmě řeknu. Ale na druhou stanu, proč pořád potřebujeme vše pojmenovávat? Je to důležité? Pomůže nám při tvoření, když budeme znát jméno vzoru, nebo když mu nějaké jméno přidělíme? A neomezuje nás to naopak? Když děláme vzor se jménem "meandry", dovolí nám to do něj najednou zakomponovat něco úplně jiného? Pak už to přece nebudou meandry! No a co! Tak nebudou. A kdo říká, že meandry musí být jen meandry a nemohou obsahovat nic jiného? A pokud to někdo říká, musí to tak skutečně být? Proč?

Možná je to mnoho otázek najednou, ale je důležité se ptát, proč bych měla určité pravidlo dodržovat. Ptát se, k čemu je takové pravidlo dobré. Často máme v hlavě spoustu pravidel, ale když se nad nimi zamyslíte, nemají ve skutečnosti žádný význam. Prostě jsme je jen převzali - od rodičů, ve škole, nebo někde jinde a teď je automaticky používáme. Znáte třeba klasické "zelená modrá pro blázna dobrá"? Toto pravidlo si pamatuji ze svého dětství a dlouho jsem žila v představě, že tyto dvě barvy se k sobě nehodí. Musela jsem sama sebe dost přesvědčovat, abych je společně použila, přestože jejich kombinace mi připadá úplně skvělá a mám ji moc ráda. Nakonec jsem se přesvědčila, ale dalo mi to práci. A přitom je to vlastně úplně nepodstatná věc. Jakou práci nám potom musí dát překonávat taková přesvědčení, když se jedná o věci, které považujeme v životě za podstatné? Velkou. Někdy tak velkou, že ji raději nebudeme podstupovat a pravidlo si necháme, i když víme, že nám neslouží.

Bylo by fajn, kdybyste alespoň u vaší tvorby zkusili tato pravidla překonávat. Zeptat se sami sebe, k čemu vám takové pravidlo slouží, a pak ho prostě pustit. Nechat odejít. Pomůže vám to v tom, abyste našli sami sebe. Abyste získali svůj rukopis. Abyste byli jedineční. A abyste přestali na své výtvory koukat očima druhých a hledat chyby. Díky tomu pak budete mnohem šťastnější a spokojenější s tím, co vytvoříte, ale také sami se sebou.

Hezký večer
Jana