Sedák z říše divů

Po delší době jsem se opět účastnila soutěže klubu Mařena na Fleru. Z klubu jsem byla z počátku nadšená, protože pro mě byl velice inspirující. Bavilo mě tvořit na téma, které by mě samotnou nenapadlo. A když o tom přemýšlím, je velice motivující, když na stejné téma tvoří deset, dvacet tvůrců, čekáte, co kdo vymyslí a pak koukáte a divíte se, jak každý téma uchopil jinak, jak je každý výrobek originální a zajímavý. Jak každý vidíme svět jinak, pokud se na něj díváme opravdu svýma vlastníma očima, pokud je dostatečně otevřeme a necháme inspiraci volně proudit. A přiznám se, že byl pro mě velmi motivující i konečný termín. Jak nemám termín, je pro mě někdy těžké se dokopat ke konkrétní práci. Tady byl termín vždy jasně daný - do 29. příslušného měsíce je nutné výrobek vložit do obchodu, jinak se nemůže účastnit soutěže. A vlastně je tu ještě jedna důležitá věc. Výrobky pro soutěž mají být vždy něčím výjimečné, mají vybočovat z běžné tvorby. Díky tomu většina tvůrců dělá daleko složitější a zajímavější věci, než které u nich můžeme běžně vidět.
To byla pozitiva. Bohužel jsem postupně začala více vidět i negativa, která ovšem byla spojená s osobami správců klubu. Správcové (v tomto případě správkyně) posuzovaly, zda výrobek splňuje zadání a začalo mi připadat, že jejich názor na to, co je inspirace, je jiný, než můj. Já vnímám inspiraci velmi zeširoka. Kdybych vám ukázala něco, co mě inspirovalo, a pak konečný výrobek, tak bystě dost často marně hledali, co mají tyto dvě věci společného. V klubu bohužel převládalo velmi zúžené chápání inspirace. Omezení jsem začala pociťovat, když jsem tvořila obraz na film Kleopatra. Abych dodržela všechny podmínky, začala jsem tomu přizpůsobovat způsob tvoření quiltu, až jsem s tím vlastně nebyla spokojená. Navíc si zrovna ten večer dcera zranila palec na ruce, takže jsem místo tvoření věnovala čas čekání na pohotovosti. Nejdřív jsem byla vzteklá, že nestihnu obraz dokončit, pak jsem ale zjistila, že nastoupila úleva. Zjištění, že se mi nechce přizpůsobovat svou tvorbu nějakým podmínkám. Že chci dělat věci tak, jak je cítím. To vedlo k mému vystoupení z klubu.
Zjistila jsem, že stejným způsobem jako já se začalo cítit více tvůrců v klubu, takže pomalu klub opouštěli nebo hlasitě protestovali. To mělo za následek malou revoluci, vedení klubu se změnilo a díky tomu jsem se do klubu vrátila.

A teď k věci, tedy k vlastnímu tvoření. Tématem pro toto kolo byl film Alenka v říši divů. Protože jsem se do klubu vrátila na poslední chvíli, stíhala jsem termín jen s odřenýma ušima. Hlavně také proto, že jsem si opět vymyslela složitost. Jak jinak. Jednoduše to nějak neumím. Schválně jsem tentokrát trochu sledovala čas a spočítala jsem, že jen nakreslení aplikací, vyřezání šablon, přenesení a vystříhání z aplikační pavučinky na látku a nažehlení na vrchní stranu sedáku, mi zabralo cca 8 hodin. Když k tomu přičtu čas strávený barvením látek (samozřejmě jsou všechny vlastnoručně barvené) a pak šitím, je to práce více jak na 3 dny.

Sedák je větší, než jaké obvykle dělám, má v průměru 55 cm a na výšku cca 17 cm. Spodní strana sedáku je také quiltovaná a tentokrát jsem dokonce zvolila melírované nitě. Ne že bych si k nim najednou našla pozitivní vztah, ale k tématu se mi hodily. Potřebovala jsem, aby výsledek působil trochu psychedelicky, což prošívání melírovanou nití do hrbolatých spirál naprosto splnilo.

Soutěže se účastním za textilní klub a pokud byste se chtěli podívat na ostatní výrobky textiláků (či spíše textilaček), najdete je v tomto blogu na Fleru.

Hezký den
Jana