Bílá a černá

Před nedávnem jsem tu uveřejnila článek s názvem Černá a bílá, v němž jsem ukazovala dva černé polštáře s bílým prošíváním. Tak teď je tomu skoro naopak. Černé prošívání na bílém základě doplněné černou zadní stranou.

Vznik těchto polštářů nebyl vůbec plánovaný. Když jsem jela na konci října na sraz patchworkářek z FB skupiny Patchworkářky do Prostějova, potřebovala jsem si nachystat nějaký sendvič na quiltování, abych měla na čem quiltování ukazovat. Vzala jsem si pro jistotu sendvičů více a mezi nimi byly i dva z bílé látky v takovém netradičním rozměru cca 32 x 52 cm. Na srazu jsem spíš povídala než quiltovala, i když taky jsem něco na přání ukázala, a tak jsem samozřejmě všechny nachystané sendviče nevyužila. Sice jsem si mohla sednout ke stroji a začít už tam něco tvořit, to já ale nedokážu. Na tvoření potřebuju klid a samotu, jinak se nejsem schopná soustředit. Anebo se do práce ponořím natolik intenzivně, že nevnímám okolí a pak každý pokus o rozhovor nebo každý dotaz beru jako nepříjemné vyrušení. A protože jsem na srazu nechtěla být nepříjemná, nechala jsem si tvoření na doma.

Při pohledu na nachystaný materiál jsem dostala chuť ho prošít černou nití. Stále raději sahám po černé niti. Nevím proč, ale hodně mě to k ní táhne. A co se týká vzoru, tak jsem využila prvky, které se používají spíše při kreslení. 
Musím přiznat, že jsem si quiltování moc užívala, líbilo se mi, jak vlastně nevím, co z toho bude a jestli se mi to bude líbit. A přidám jednu informaci pro ty, které se už účastnily mých kurzů - oba vzory jsem si nejdřív nakreslila na papír, abych získala jistotu v jejich vedení. Stačilo mi nakreslit si je jednou, dvakrát, protože už přece jen mám určitou zkušenost, ale nakreslila jsem si je. To jen pro ty, co stále kreslení podceňují.

Když jsem polštáře dokončila, prošla kolem dcera a povídá "Ty budou jen na ozdobu, že? Ta bílá není moc praktická." Podotýkám, že dcera má necelých 11 let a už v tomto věku jsme ji naučili hodnotit věci podle toho, co je a co není praktické. To mě přivádí k zamyšlení, zda opravdu vše musí být praktické. Nestačilo by, kdyby to bylo třeba jen hezké? Kdyby nám to dělalo radost?
Sama jsem se dlouhou dobu prala s myšlenkou, že je potřeba, abych dělala praktické věci, protože jinak to ode mě nikdo nekoupí. Musí to mít nějaký užitek, nějaký smysl. A za smysl a užitek jsem nepovažovala čistou prostou krásu. Pohled na něco, co nás zahřeje u srdce. Proto jsem se dlouho bránila obrazům a vznikl jen sem tam nějaký, ačkoliv bych jich ráda tvořila mnohem více.

Když se dívám na tyto dva polštáře a na obraz, který jsem ukazovala v minulém článku, tak si myslím, že mám už čistě praktické období za sebou. Už nemám chuť nechávat se omezovat tím, zda bude výsledek praktický či nikoliv. Už potřebuju dělat to, co cítím a přesně v takové podobě, jakou vidím ve svých představách. I kdyby to měla být čistě bílá předložka na chodbu, tak když budu cítit potřebu ji udělat, udělám ji.

A jak to tak bývá, když o něčem přemýšlím, narazím na nějaké vyjádření, na nějakou informaci k danému tématu. Stejně tak tomu bylo i teď. Ráda chodím do knihovny a kromě půjčování knih si občas ve studovně čtu časopisy. A v časopise Týdeník Echo č. 37 jsem narazila na rozhovor  s malířem Romanem Traburou, který dostal (pro mě) zajímavou otázku:

"K čemu obrazy dneska vlastně jsou?"

A jeho odpověď se mi velmi líbila.

"To je mi celkem jedno, tím se moc nezabývám. ...... Tehdy mě hodně oslovilo starořecké pojetí umělce jako média, skrze nějž promlouvají bohové. To se pro mne stalo vlastně krédem. Jako když píšeš báseň, když máš inspiraci, prostě musíš a je ti jedno, k čemu to je. Tohle pak řeší obchodník nebo kunsthistorik.".

Tak teď ještě najít toho obchodníka, který za mě bude řešit tu obchodní stránku věci.

Oba polštáře najdete v mém obchodě na Fleru.

Hezký večer
Jana