Černá a bílá

Pokud jste pravidelnými návštěvníky mého blogu, zvykli jste si určitě na záplavu barev. Ruční barvení látek je ostatně jedním ze znaků mé tvorby. Díky němu vznikají krásné, zářivé barvy, které jsou od komerčně tištěných látek snadno rozpoznatelné. Ale ne pokaždé mám chuť pracovat s barvami. Občas přijde chvíle, kdy vím, že pro daný okamžik jsou černá a bílá tou správnou volbou.

Takový okamžik přišel nedávno a současně s ním i pochybnosti. Když stále používám barevné látky, nebude to divné, že najednou budu mít jen černobílý výrobek? Bude to zapadat do zbytku mé tvorby?  Když jsem se nad těmito otázkami více zamyslela, uvědomila jsem si, že ta hlavní otázka, která se za tím vším skrývá, je "Co na to řeknou lidi?". Ano, to je ten problém, proč jsem váhala. Kdo už je trochu obeznámen s tím, co vyrábím, tak to pro něj najednou bude změna. A jak se mu to bude líbit? Bude s tím souhlasit? Důležité pro mě bylo, že jsem si tuto skutečnost uvědomila. Často, rozhodně častěji, než by nám bylo milé, se při malých i velkých krocích v našich životech rozhodujeme podle ostatních, nikoliv podle sebe. Kolikrát v životě jste chtěli udělat něco, co vás opravdu lákalo, ale nakonec jste to neudělali, protože by se to někomu jinému nelíbilo, nebo jste nevěděli, jak by na to reagovali ostatní? Já jsem určitě takových věcí neudělala spoustu. Nebo jsem je udělala jinak, než jsem skutečně chtěla. Jenže co potom přijde? Určitě nepřijde radost, protože jste věci neudělali tak, jak jste skutečně chtěli. Bylo to jen napůl. Nebo úplně jinak.

Často nás zaplaví pocit, že máme obrovskou chuť něco udělat, přijde nový nápad, ale my to ubijeme "rozumnými" argumenty typu to se nehodí, to se nedělá, to přece nejde, to si nemůžu dovolit, jak bych vypadala, co na to řeknou rodiče (bratr, sestra, manžel, děti, sousedi atp.).
Já jsem se kdysi rozhodla, že udělám maximum pro to, abych šla tam, kam mě srdce táhne a tyto "rozumné" argumenty vypouštím. Často se v moudrých knihách dočtete, že přesně to máte dělat. Jestliže máte chuť jít na procházku, je potřeba jít na procházku, i když máte pocit, že jste zavaleni horou práce, kterou snad ani nemůžete zvládnout. Právě na té procházce můžete dostat nápad, který vám pomůže si práci výrazně zjednodušit. Když si ovšem tento oddych neumožníte a volání vnitřního hlasu nevyslyšíte, nápad do vaši přeplněné mysli nemá kudy přijít. Zrovna včera jsem přemýšlela nad dalším výrobkem do možná posledního kola soutěže klubu Mařena na Fleru a žádný nápad ne a ne přijít. Venku začalo svítit sluníčko, tak jsem vzala psa a vyrazili jsme na procházku. A najednou jsem věděla, co budu dělat. V hrubých rysech, protože si to musím rozkreslit, ale to stačí. V takových okamžicích je důležitá základní představa, od které se potom můžu odrazit.
Ale nemusí to být jen procházka. Může to být třeba chuť umýt nádobí (ano, i ta se u mě občas dostavuje). Nebo něco dobrého uvařit. Nebo uklidit. Možností je spousta a všechno to jsou činnosti, které vás odvedou od problému, který řešíte a na chvíli vám vyčistí hlavu.

Přiznávám, že ne vždy se mi mé předsevzetí daří plnit na sto procent. Také mám v zásobě plno rozumných argumentů, kterými si vysvětluji, proč to nejde. V poslední době mám stále větší chuť tvořit více textilních obrazů (artquiltů), ale ještě stále se tomu trochu bráním. Ještě stále nacházím rozumné důvody, proč to nejde. Ale obrana už slábne, tak věřím, že brzy se nějaký na mém blogu objeví. Tedy kromě toho, který je ve výrobě už cca 2 roky, a který zrovna po chvílích dodělávám.

Když jsem tedy zjistila, co za mými pochybnostmi stojí, už mi nic nebránilo se pustit do quiltování bílou nití na černém podkladu.

A pomohla mi ještě jedna věc. Nedávno jsem si půjčila z knihovny knihu Kraď jako umělec, jejímž autorem je Austin Kleon. Kniha není rozsáhlá, ale našla jsem v ní několik zajímavých myšlenek a mezi nimi i tuto: "Nedělej si hlavu s autorskou jednotou - tvé dílo je sjednoceno pouhou skutečností, že jsi jeho autorem".

Takže si přestávám dělat hlavu s tím, jestli je mé dílo jednotné a co si o tom kdo bude myslet a dělám věci, na které mám chuť. Ale popravdě řečeno, většinou jsem to tak už dělala, jen se občas objeví červík pochybností, aby zahlodal a zjistil, jak to myslím vážně.

Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která souvisí s těmito polštáři. Odvezla jsem dceru do ZUŠ ve Vyškově o odešla s papíry, tužkou a pastelkami do kavárny. Objednala jsem si kávu a začala kreslit návrhy. Nejen quiltovací vzory doporučuji kreslit na papír. I návrhy hotových výrobků je dobré si nakreslit. Zaprvé proto, abyste viděli, jak to bude vypadat (v hlavě bývá představa občas trochu zkreslená), a zadruhé proto, že nápady z hlavy převedete na papír a pak už je tam nemusíte dále uchovávat. A tím se vám uvolní místo pro nápady nové.
Takže jsem seděla v kavárně a kreslila, když najednou z vedlejší místnosti začala nakukovat holčička. Párkrát se objevila a zvláštně na mě dívala. Když pak s maminkou odcházely, ukazuje holčička na mě a říká mamince "Dívej, já jsem ti to říkala".
Myslím, že jí připadalo zvláštní, že nějaký dospělý člověk sedí v kavárně a jen tak si kreslí a bylo to pro ni tak neobvyklé, že musela nakouknout několikrát. Vlastně je to smutné, když děti považují kreslení u dospělých za něco tak exotického. Za něco, co asi dospěláci nedělají. Možná bychom měli častěji odložit naše dospěláctví a více si hrát. Této věty by se ale mohl chytit můj bratr a říct mi, že bych s nimi tedy měla častěji hrát deskové hry. Jenže ty mě fakt vrcholně nebaví. Jsou i jiné způsoby hraní. Třeba si vzít pastelky a nějaké krásné kreativní omalovánky, kterých je v současné době na trhu velké množství, a pustit se do vymalovávání. Odpočinete si a ještě vám pod rukama vznikne něco pěkného, aniž byste na to museli vynaložit velkou námahu nebo museli mít nějakou speciální dovednost.

Jak se šije základní výplňový vzor jsem natočila i na video, které stáhnu na YouTube v nejbližší době. A pokud jste ještě neviděli žádné mé video, můžete nahlédnout sem.

Hezký den
Jana