Translate

úterý 23. ledna 2018

Polštáře

Překvapilo mě, když jsem se v komentáři na Facebooku dočetla, že někteří z vás se už mohou více těšit na to, co napíšu, než na fotky výrobků. Neberu to jako kritiku toho, co tvořím jako spíš velkou pochvalu toho, co píšu. Je pro mě skutečně překvapující, že pro některé z vás může být tok mých myšlenek tak zajímavý. Ale možná je to tím, že si spoustu otázek, které řeším i já, kladete sami. Člověk má vždycky lepší pocit, když zjistí, že v tom není sám. Že i jiní lidé mají stejný nebo podobný problém. Že si procházejí podobnými životními peripetiemi, podobnými pochybnostmi o sobě samých. Najednou zjistí, že je všechno v pořádku. A že je potřeba jen jít dál. Nebát se, vykročit a pokračovat. Dát sám na sebe, na svoje pocity. Uvědomit si, kam ho táhne srdce a řídit se tím, i když to s sebou kolikrát přináší strach. Ano, máme často strach vystoupit z důvěrně známého prostoru, který se nám sice nelíbí, ale máme v něm určitou jistotu. Co když to nové bude horší? Co když se nám to nepovede? Co když, co když, co když.... Stále dokola opakovaná otázka. Ale odpověď na ni nezjistíme, dokud to nezkusíme.

Já jsem to zkusila. A zkouším stále dál. Neříkám, že to vždycky bylo a je snadné. Ale nikdy jsem nelitovala, že jsem se rozhodla opustit svou právnickou profesi a pustit se na cestu textilní výtvarnice. I když já jsem neodešla proto, že jsem chtěla pracovat s textilem. Já jsem odešla proto, že jsem už nemohla dělat právo. Ta cesta, po které se ubírám nyní, se otevřela až poté, co jsem udělala první krok. A pak se otevřely další dveře a další.

Existuje jedna věc, kterou jsem určitě někdy říkala na kurzu a možná jsem o ní už i psala. Ale protože ji považuji za důležitou, tak ji tu zopakuji. Je to naše potřeba mít věci pod kontrolou. Potřeba přesně vědět, kudy se bude naše cesta ubírat.
I já jsem měla stále potřebu vidět cíl, ke kterému se chci dostat. Nemyslím tím cíl typu "chci být šťastná". Chtěla jsem vědět, co přesně budu dělat. Ale jediné, co jsem přesně věděla, bylo, že to nevím. Docela mě to drtilo a nechtěla jsem se do ničeho příliš intenzivně pouštět, dokud nebudu mít v této otázce jasno. Až jsem jednoho dne pochopila, že nemůžu čekat, až to budu přesně vědět. V ten moment jsem opustila (alespoň částečně) potřebu vše kontrolovat. Začala jsem se zabývat tím, co mě přitahuje v daný moment. Třeba že mám chuť si pořídit šicí stroj, se kterým budu moci quiltovat, i když jsem to nikdy nedělala. Pořídila jsem si ho a začala jsem zkoušet volné quiltování. Že mám chuť se naučit barvit látky, i když vlastně netuším, k čemu mi mi to bude. Tak jsem se to naučila. Co ale tím vším chci říct. Když jsem odcházela ze zaměstnání, o existenci nějakých art quiltů jsem neměla tušení. Jak bych si tedy mohla stanovit za cíl, že budu dělat třeba art quilty? Nebo že budu dělat kurzy, když jsem neměla nic, co bych na těch kurzech učila? Navíc mě ani nikdy nenapadlo, že bych mohla dělat kurzy.
Musela jsem si projít určitou cestu, na které se mi nabízely možnosti. A já jsem si vybírala podle své chuti. Ne podle potřeby, ale skutečně podle pocitu, zda mě daná věc přitahuje nebo ne. Tím jsem sbírala různé dovednosti, které se v současné době projevují v tom, co dělám.

Chci vám jen ukázat, že se nedá všechno naplánovat. Někdy je potřeba nechat věci plynout a vybírat si to, co je pro nás přitažlivé. Jestliže ale nejsme dostatečně otevření, nebo když nás ovládá strach, tak nás tyto věci bez povšimnutí minou. Nebo je budeme považovat za nepodstatné, nepraktické, nedůležité, nebo se třeba budeme bát, že se to nikdy nenaučíme, proto to raději ani nezkusíme.

Možná vám dnes připadám nějaká melancholická, ale je to asi tím, že sama zrovna přemýšlím, kudy dál. Jestli se mám více soustředit na vytváření nových věcí, které, jak sama cítím, se teď posunuly trochu jinam, nebo jestli mám více rozvíjet oblast učení a kurzů, nebo jestli zvolit třeba jinou formu předávání zkušeností, a jakou. I když se už blíží konec ledna, stále jsem v jakémsi přemítání, kudy dál. Přiznám se, že jsem sama nějak rozháraná a netečná, že mi chybí nadšení. Jako bych stála na křižovatce a nemohla se rozhodnout, kudy půjdu. Ale úspěch vidím v tom, že už mě tato situace až tak moc netrápí. Vím, že to přejde, že na některou z cest zasvítí slunce jako v pohádce a najednou ucítím, že to je ona, po které jít.  A kdyby náhodou nebyla, tak se vždycky můžu vrátit a vydat se tou další.

Teď vám prozradím, že jsem dnes nechtěla nic psát. Že jsem skutečně chtěla jen sem dát fotky. Nějak se mi to nepovedlo, ale jak už jsem jednou psala, kdo chce, přečte si text, kdo nechce, tak se podívá jen na fotky.

Ještě bych vás ráda upozornila na minulý článek, kde jsem vyhlásila losování o jeden polštář a jednu taštičku, tak pokud byste měli zájem, koukněte na něj. Losovat budu 29. ledna, tedy příští pondělí.

A co se týká polštářů, tak bych vám chtěla předat jednu zkušenost. Schválně jsem si tentokrát změřila látku před quiltováním a poté. Díky tomu jsem zjistila, že u tohoto vzoru se látka zmenší o 0,5 cm na každých 10 cm. Na 40 cm se mi tedy smrskla o celé 2 cm.
A jestli zkoumáte, co je to barevné uprostřed, tak to není ani aplikace, ani quilt, je to malba.










Hezký den
Jana

7 komentářů:

  1. Ten okamžik AHA určitě přijde, Janičko. Chce to jen čas, jak sama píšeš. A leden je i v přírodě doba odpočinku, netřeba se nikam hnát. Však ono to pracuje "na pozadí" a pak se to objeví.
    Píšu o Tobě, stejně jako o sobě. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ty buňky jsou úžasné! Obdivuju vaše nápady.
    Shodou okolností v lednu končím v zaměstnání (taky právničina) a váš článek je pro mne občerstvením a povzbuzením, že to je možné jinak, i když zatím ještě nevím jak. „Začala jsem se zabývat tím, co mě přitahuje v daný moment“ - to je přesně to, co mi schází – svoboda následovat vnitřní impuls. Na to se fakt těším, i když mi z toho zároveň běhá mráz po zádech…

    OdpovědětVymazat
  3. Jani, ty máš v sobě přirozenou moudrost, proto se tak dobře tvé články čtou. Líbí se mi, že si jdeš po svém a jsem si jistá, že ti včas zasvítí na tu správnou cestu. A.

    OdpovědětVymazat
  4. ... pěkný podvečer, krásná práce, moc se mi líbí všechny polštáře, ale ten černo-bílý - ten je! Nádhera a k tomu moc pěkné počtení. Děkuji za ně.
    Pohodové dny Miluška

    OdpovědětVymazat
  5. Jani, krásné polštáře.
    A skvělý článek. Děkuji.
    Krásné dny.
    Bohunka

    OdpovědětVymazat